Stojím opět na startu Tachlovického trojuhelníku, pod sebou slyším burácení motoru Petrovy Dresdy , které se mísí  v duetu s barytonem Jawy 500 Speciál Křížek, na které v předklonu svírá řídítka Petr.

Myšlenky přeskakují z jedné věci na druhou jak na tobogánu, nemohu se koncentrovat na závod, ten  dnes jedeme jako vzpomínku starému pánovi - Pepovi Křížkovi .  Je to již pět let, co nás opustil  společně se svojí manželkou Věrou a přesto je zde stále s námi. Myšlenky rychle zalétnou k jedné z „Exibic starého pána“,  kdy jsme spolu startovali na stejné startovní čáře, na stejném Tachlovickém trojuhelníku, který on měl hrozně rád.

Starter přichází z levé strany, Pepa  na mne mrknul okem, zvedl palec pravé ruky a pevně se zapřel do řídítek. Praporek letí dolů, pach spálené gumy, Pepovy nohy žehlící asfalt, prudký řev vytáčeného motoru, sálající  teplo se ode mneodrazilo. „Dědek“ vzal za heft a je v prachu. Vyrážím za ním do úzké proluky mezi domy a přede mnou se řítí červenobílá Jawa, řev motoru sílí , přeřazení, pro mne jen pach rycinu a spálené gumy , návštěvnící mávají a Pepa mizí se strojem na horizontu a řev Jawy se rozléhá v mírném klesání krajinou do levotočivé zatáčky. Vidím jen záda  Pepy v zelené kombinéze, jeho bílou přilbu skloněnou na nádrží a podřazování provázené pravidelným bubláním motoru. Jawa si v otáčkách oddechla, Pepa ji nešetří a rychle stoupá po profilu trati.

Ne vzpomínky nyní  není času  starter přichází z levé strany, praporek stoupá nahoru, prudké mávnutí  a jsme v realitě, Petr vyráží s Jawou do zúžené proluky mezi domy, kde se řev motoru znásobí,odřazuje a letí vzhůru k horizontu. Svírám plyn a snažím se vytočit motor Dresdy , ale Jawa má dnes navrch.

Jedeme vzpomínku na rovnýho, opravdovýho chlapa, na člověka, který uznával ve svém plodném životě dvě M . Motorku a manželku. Bylo na něj vždy spolehnutí, byl to dobrý kamarád, který neodmítl radu nikomu a nikdy. Pro každého měl radu, každému nesnažil pomoci. Na takového člověka nelze zapomenout a konečně zvuk vytáčeného motoru Jawy se kterou přede mnou jede Petr, Jawu nešetří a ona svým zvukem prozrazuje že si je vědoma toho dnešního slavnostního pro nás okamžiku.

Jedeme pro Josefa Křížka a vzpomínáme na chvíle, které jsme s ním prožili………………..

Aby se chlap dožil  vysokého věku musí mít nějakého koníčka a hodnou chápající manželku . Pepa Křížek vždy s úsměvem na rtech a v dobré náladě hovořil o svých dvou velkých životních M a to manželce a motorce , či motorce a manželce . A čím je koníček nebezpečnější , tím je také zajímavější . Já nikdy v životě za pecí neseděl , ani já ani moje manželka Věrka a za pecí se nám sedět nechce . Dokud dýchám žiju a já žiju dokud mohu jezdit na motorce a budu mít vedle sebe moji milovanou Věrku.

Pepa byl rodilý pražák, narodil se v roce 1917 a od mládí vyrůstal po boku své matky, svého otce nepoznal. Jak se jen rozkoukal už začal pokukovat po motorkách. Tehdy všechny kluky přitahoval Strahov a nebo závod Zbraslav Jíloviště kde bylo k vidění  to co bylo špičkou v motoristickém sportu u nás. A to již bylo jen kruček k tomu, aby když dovršil věk a obdržel řidičský průkaz si opatřil i první stroj Jawu 175..kterou si koupil na splátky a  okamžitě se závodnickou vervou se pustil do mechanizování a přestavování stroje. Vznikl tak velmi zajímavý stroj s vodním chlazením, po které Pepovi pak přezdívali „ vodník“, se kterým dosáhl v období před II světovou válkou nejednoho úspěchu na klubových, republikových a jiných motoristických akcích.motoristických akcích.

V té době také již pokukoval po holkách jak to tak u mladých mužů bývá a namluvil si společně se svojí motorkou i budoucí manželku Věru. Byl na pouti ve Vrchlické ulici v Praze, kam přijel s motorkou, seznámil se s děvčetem  - Věrou, odvezl ji na motorce do Radlic a přišel ke svému druhému životnímu M , tedy k manželce.
Rychlé, přímočaré a jasné – prostě tak, jak když se s tím popere chlap.
A tak byl položen základ dvou M , které se staly náplní jeho života.
Procházet závodní karieru Pepy Křížka by zabralo mnoho a mnoho stránek, Pepa vždy rád listoval  ve svých archivních poznámkách a albech a přesně si pamatoval jeden závod za druhým a dovedl o nich poutavě vyprávět.

Pepa za dobu závodění vystřídal řadu motocyklů. Celkem sedmnáct motocyklů silničních závodních sám postavil a také s nimi závodil. Vedl si přesnou evidenci co a jak se strojem dělal, jakým způsobem na věc šel a zde se v plné míře projevila jeho řemeslná zručnost, cit pro materiál, přesnost a pečlivost. Práci v dílně předcházela vždy perfektní příprava celého projektu. Dokonalost provedení uprav motocyklů se kterými startoval mnohdy udivovala a byla obdivována i členy továrních týmů a dalšími závodníky a mechaniky , kteří chodili vždy k Pepovi  , k jeho stání v depu , jak se říká na čumendu .

Závodit začal tedy v roce 1937 , kdy jel  svůj první závod na Strahově . To měl JAWU s vodním chlazením. Ovšem již před tím jel několik podniků v rámci Jawa klubu,kde členové závodili jen tak mezi sebou . Do února 1939 , kdy jel poslední předválečnou Zimní motocyklovou soutěž , startoval třikrát na ploché dráze , ve čtyřech soutěžích a dvou silničních závodech. Umístil se šestkrát na bedně.

Po válce  se soustředil převážně jen na silniční závody. Patřil mezi nejúspěšnější juniory a na okruzích v Mostě,Hradci Králové,Liberci, ale i v Praze Motole řady diváků obdivovaly jeho jezdecké umění a také krásný motocykl na kterém závodil. Byla to zpočátku opět JAWA 175 ve vlastní úpravě , následovala JAWA 350 OHC , krátce HRD Vincent 1000  . Velmi rychle se vypracoval z kategorie juniorské do kategorie seniorů a ani zde se nezalekl svých soupeřů a statečně jim v závodech zatápěl .

Byl ryzím amatérem a jeho přístup k závodění byl skutečně příkladný. V padesátých letech patřil ke špičkovým závodníkům a jeho žena Věrka mu byla velikou oporou nejen tím , že s ním jezdila na každé závody , ale byla opravdovým nejskalnějším fandou jeho závodění a jeho úspěchů. Prožívala  s ním v depu i u závodní dráhy všechny radostné i smutné události  Přes týden si rodina Pepu mnoho neužila,protože chodil do práce a večer v dílně připravoval závodní stroj , ale přišel pátek,sobota a neděle a to patřilo rovným dílem závodům a rodině.naložili motocykl a vyjeli i s dětmi a sváteční dny si užívali.

Modrý pérák – byl to nejhezčí a nejrychlejší pérák v republice.Je to ale přímo osudové , že jsem na něm měl první svoji vážnou havárii . Přijeli jsme do Uherského Hradiště v roce 1956 na závody.Jako obvykle jsem si připravil motorku  a začal trénink.Asi po dvou,či třech kilometrech,kdy jsem tam měl asi tak stodvacet  , praskly dva nyple v zadním kole , drát se dostal do řetězu a motorka mne nakopla,vyhodila ze sedla,přeletěl jsem řídítka a po pár kotrmelcích jsem měl  zhmožděné zápěstí a do nemocnice mne odváželi s těžkým otřesem mozku .Hůře dopadl můj modrý pérák . Byl to jeho konec,  motorka byla na šrot.Ale havárie mne neodradila , naopak vzal jsem co z motorky zbylo,to byl motor,ten jsem měl vypiplaný a nemusel jsem se bát vzít za plyn a tak jsem si opatřil rám z kývačky,to bylo oproti péráku jiné svezení a v další sezoně jsem již vyjel jako kdyby se nic nestalo.

Pracoval jsem v roce 1958 ve vývojové dílně vojenského polygonu a společně s ing.Hrubešem a soustružníkem Václavem Klečákem jsme upravovali motor péráka  dělali jsme si i nákresy toho co jsme zjišťovali a ty jsme pak dali dohromady  a prostřednictvím Světa motorů jsme to vše publikovali To byla panečku prácička. Motor přímo zpíval, na brzdě jsme předváděli slušný výkony. Dostali jsme z péráka jednadvacet koní,bylo to daleko více než se podařilo dostat továrně z tzv..“hliníka“ třipade.Motor byl výborný a tak jsme přišli na nápad vsadit jej do rámu ČZ 125OHC .Blížila se Velká cena ČSSR v Jičíně – mezinárodní závod a tak jsem si představoval jak všem napráskám.Ono tehdy pro amatéry to bylo těžké.My ryzí amatéři jsme startovali společně s továrními jezdci a byli jsme pak hodnoceni stejně.Jakou já jsem měl naději  zvítězit s cestovním motocyklem o jednadvaceti koních proti speciálu na kterém jel Havel,Malina,Šťastný,Koštíř,když oni tam těch koní měli daleko víc?Tedy přijeli jsme do parkoviště již jsem byl celý natěšený kdy zasednu za řídítka a vezmu za plyn. V tréningu se mi podařilo vytáhnout z motorky stošedesát,šlapala  jak hodinky,upravovali jsme jen něco málo na převodech.Podvozek se lehce vlnil zvláště při výjezdu ze zatáček,ten motor měl výkon.

Na druhý den  v prvním kole jsem položil stroj do zatáčky,bylo to kousek před Prachovem,trať jsem znal , měl jsem ji jak se říká v rukách , ale rám motocyklu byl nezvykle lehký , zachytil jsem výfukovým kolenem o asfalt , motocykl se nadzvedl,no co nadzvedl,byl i se mnou katapultován tam, kam jsem jej již ani neřídil, ani neovládal.Prostě urazil jsem nohou patník a byla z toho otevřená tříštivá čtyřnásobná fraktura .